Pravidla vs. já

S pravidly se setkáváme od prvních okamžiků života. Dávají nám je rodiče a díky nim postupně poznáváme, co je vnímáno jako správné a co ne. Když někoho vezmeme bábovkou po hlavě jen tak z rozmaru, nepřijde to nikomu v pořádku. Pravděpodobně přijde reakce. Když ji ale dítěti půjčíme na hřišti jako gesto, přijde pochvala.

Na každého z nás jsou kladeny určité nároky a očekávání. A každý se s nimi vyrovnává trochu jinak. Osoba A, třeba Arnošt, má jasno v tom, co se od něj očekává. Snaží se dělat věci správně a držet se pravidel, někdy až na úkor sebe. Prostě "drží brázdu". Zatímco osoba B, řekněme Xénie, je od útlého věku svobodomyslnější a občas trochu revoltuje. Ne se vším souhlasí, ale v zásadě nedělá nic, co by se dalo označit jako neposlušnost nebo zlobení.

Která z osob je vám bližší? 

Dá se říct, že ani jedno z těchto chování není vyloženě špatné nebo dobré. Rozdíl je v tom, jak oba přistupují k pravidlům. Zatímco Xénie má věci "na háku" a víc naslouchá sobě, Arnošt se pravidel drží až příliš a často vidí svět jen černobíle.

Sám to vnímám i na sobě a jsem spíš tým Arnošt. Ne vždy dokážu naslouchat sám sobě a tomu, co skutečně cítím. Dostanu se pak do situace, kdy se cítím nejistě, někdy až zlomeně, než v sobě najdu odvahu s tím něco udělat. Ale neznamená to, že Xénie je vždycky v pohodě. I ona má momenty, kdy si není jistá a začne pochybovat.

Ať máme věci na háku nebo jsme pečliví, přijde moment, kdy si nejsme jistí. A to je v pořádku. Bez toho se neposuneme

Vnímat svůj vnitřní svět

Ať jste tým Arnošt, Xénie nebo někde mezi, to hlavní je vnímat, co s námi pravidla dělají. I když jsem tým Arnošt, tak třeba pravidla korporátní firmy mi prostě nesedí. Vnitřně jim nerozumím a vzniká ve mně rozpor mezi tím, co cítím, a tím, co se snažím dělat. 

Máme tendenci myslet na ostatní a chovat se podle očekávání. A někde v tom často zapomeneme sami na sebe. Ve chvíli, kdy začneme víc naslouchat sobě než okolí, začnou se věci měnit. Nejen pro nás, ale i pro lidi kolem nás.